Uzel zahradníkem 3. „Sáhl jí před třiceti lety na koleno“

Radimu Uzlovi stačí jenom střílet od boku náhodné cifry a blahosklonně se u toho usmívat. Ve svých článcích a zaznamenaných veřejných vystoupeních za poslední dvě dekády neuvedl jakýkoli relevantní údaj nebo dokonce zdroj o sexuálním násilí a obtěžování. O tom, jak zmateně o těchto tématech píše v jediné knize z desíti za poslední dekádu, byl konec předchozí kapitoly seriálu.

Tyto herečky získaly 5 Oscarů a 19 nominací na Oscara, 8 Zlatých glóbů a 19 nominací na Glóby a 5 nominací na televizní cenu Emmy. Některé z nich hrály v nejúspěšnějších filmech a seriálech posledních dvou dekád, většina na vrchol vystoupala krátce předtím, než si dovolily jít ven se svými obviněními. Je urážející a vrcholně neinformované mluvit o těchto ženách na absolutním kariérním vrcholu, že byly za zenitem. Některé z těchto hereček zažily znásilnění zcela mimo filmovou branži nebo měly patologické soukromé vztahy s násilníky a nešlo o režiséry, s nimiž spolupracovaly. Říkat o nich, že si tím jen chtěly přihřát slávu, je nesoudné a nechutné. 

(Řekněme, že dvě výrazné tváře MeToo, Rose McGowan a Asia Argento, jsou trochu komplikovanější případy, ale také se na nich podepsaly psychické a další problémy ze zneužívání, McGowan v posledních letech navíc prodělala rakovinu. Říct jim: „Vy už tolik nehrajete a chcete se zviditelnit,“ je hulvátské i proto, že se tím opomíjejí důsledky, jaké může sexuální násilí mít.)

Uzlovo tvrzení o „ústupu ze slávy“ je nesmyslné i proto, že část výpovědí a trestních oznámení byla anonymní a dotyčné ženy si žádnou slávu nepřiživily, jen projevily odvahu promluvit. Nešlo jim přímo o sebe, ale o to, aby bylo zjevné, že někteří muži dělali stejné věci i mnoha dalším ženám. To je ostatně nejčastější zjištění – málokdy je nějaký muž obviněný jen jednou ženou. Jednorázové obvinění je diskutabilní, násobné věrohodnější.

Konečně třetí skupinu zneužívaných či znásilněných pak tvoří ty, které se slavnými nikdy nestaly. A to právě kvůli tomu, že se herectví po podobné zkušenosti vzdaly, a nyní vypovídaly jen sebezapřením, případně jejich zpovědi byly nalezeny ve starších záznamech – článcích, knihách či denících. Nevzpomenuly si tedy „najednou“, ale sepsaly to už dávno; jen média je objevila později.

Miliony vymyšlených případů?

Žen, které ve filmovém byznysu vystoupily s obviněním, byly stovky, ale po celém světě – mimo oblast zábavního průmyslu – to byly miliony. Jen za první den(!) použilo hashtag „MeToo“ na sociálních sítích celosvětově přes 4,7 milionu žen ve zhruba 12 milionech příspěvků, a byly to jak náctileté dívky, tak sedmdesátileté paní. Byla to skutečná kulturní revoluce, jejíž význam nelze přehlížet a zpochybňovat. Osobně jsem těchto příspěvků ve svém okruhu přátel na Facebooku zaznamenal několik desítek, dost pravděpodobně více než sto. Chápu, že Radima Uzla, který se na Facebooku či Twitteru nepohybuje, mohla taková vlna minout. Kdyby neminula, byla by tu naděje, že by se v rozhovorech a článcích nevyjadřoval tak neinformovaně.

Co se showbusinessu týče, ani tam se oznámení zdaleka netýkala filmových režisérů, ti tvoří naprostou menšinu. Laškující režiséři jsou pouhou Uzlovou fantazií, jak podle jeho laického pohledu funguje filmový a mediální průmysl. Většinou to byli producenti, šéfové filmových studií, šéfové televizních společností, šéfové zpravodajství, zábavních pořadů a rubrik, šéfové velkých firem. Žádní režiséři, s nimiž chodíte na skleničku a kafíčko, flirtujete a „máte jim být vděčné“. Seznamy obviněných (a některých odvolaných z funkcí a některých odsouzených) zveřejnily magazíny Glamour, Vox a New York Times.

Kdyby to byla norma, systém by se zhroutil

Z výše uvedených statistik plyne naprosto jasně, že MeToo – ani v Hollywoodu, natožpak kdekoli jinde – není záležitostí vztahu režisérů a hereček a že oněch několik málo obviněných režisérů opravdu jen tak neflirtovalo a herečky jim opravdu nebyly vděčné za příležitosti. Stejně tak není možné mluvit o snadnosti pomsty, protože kdyby to dělali všichni nebo většina hereček a režisérů a producentů, těžko by Hollywood mohl po MeToo fungovat dále. Ať už skutečná nebo falešná obvinění by herečkám logicky zhoršila kariéru, pokud by si proti sobě poštvaly většinu mužů ve vysokých funkcích. Nefungují tedy žádná laciná obvinění a dehonestace obětí.

Obvinil někdy někdo ty opravdu slavné režiséry, jako jsou Steven Spielberg, Michael Bay, Christopher Nolan, Ridley Scott, Robert Zemeckis či Clint Eastwood? Z této patnáctky nejúspěšnějších režisérů všech dob nikdo nikoho nikdy. Dokonce ani režiséry, jako jsou Woody Allen nebo Roman Polanski, kteří si prožili před desítkami let své sexuální skandály, nikdy neobvinila žádná herečka z toho, že by po ní chtěl něco nevhodného. Polanski v 60. letech ve zdrogovaném stavu zneužil 13letou dívku a Allen měl v 90. letech poměr s náctiletou adoptivní dcerou své bývalé partnerky Mii Farrow. Jako režiséři přitom oba za více než padesátileté kariéry obsadili desítky hereček, slavných i začínajících, a neprovedli nic, co by dotyčné považovaly za nepřiměřené a neozvaly se ani v době rozpuku MeToo, což by přitom bylo velmi snadné a většina lidí by jim uvěřila.

Zároveň si spousta pozorovatelů všimla, že zatímco ve filmovém průmyslu MeToo proběhlo bouřlivě a mělo lavinový efekt pro byznysové a mediální prostředí, kdy se mnoho manažerů velkých firem a šéfů zpravodajství muselo odporoučet, téměř vůbec se netknulo hudebního průmyslu, kde zjevně panují mnohem mafiánštější vazby a zákony mlčení. Přitom 60–70 % lidí z této oblasti a v různých zemích při anonymních průzkumech uvádí zkušenost se sexuálním obtěžováním.

Jedním z oblíbených klišé k hnutí MeToo, které sugeruje i Radim Uzel, je tvrzení, že „odteď se budou všichni muži bát na ženu jen podívat“. Hysterické ale nejsou primárně ženy, co nahlašují obtěžování. Hysteričtí jsou lidé, kteří je z hysterie obviňují a sami, zcela v rozporu s fakty, přehánějí. Buď proto, že fakta neznají a odmítají je znát, nebo proto, že chtějí ulevit vlastnímu špatnému svědomí. Kdyby Radim Uzel řekl, že se v médiích nadhodnocují zprávy o showbyznysu a že bulvární média milují zprávy o banálnějších případech a tím umenšují prostor pro závažnější případy, byl by to korektní postřeh. On sám ale podléhá bulváru a sám je jeho produktem i tvůrcem – ostatně, jeho mediální personu stvořily především deníky NEI Report a Blesk. Poznámkami o šoubyznysu zlehčil legitimitu případů dalších žen. 

Vzestup a pád Harveyho Weinsteina

Bývalý producent a spolumajitel studia Miramax, nyní 68letý Harvey Weinstein, byl z hlediska tržeb spíše středně velká ryba. Na vrcholu kariéry jeho jmění činilo kolem 300 milionů dolarů, což v porovnání s takovými 3,7 miliardami Stevena Spielberga není mnoho. V oblasti profitabilního uměleckého filmu byl ale téměř monopolní mogul – za svou kariéru produkoval přes 300 snímků, které vyhrály dohromady 81 Oscarů. Nyní si odpykává 23letý trest za prokázané jedno znásilnění a jeden sexuální útok nekoitální povahy, za svůj život ale spáchal mnohem více věcí, které se u soudu nepodařilo prokázat důkazy, nicméně jsou dobře popsány a časově zmapovány. Dosvědčují to nejenom jednotlivé ženy, ale i ostatní lidé z filmového průmyslu, neboť Weinstein měl špatnou pověst několik dekád – na festivalu v Cannes, kde po hotelích znásilňoval herečky, získal zažité kódové označení „cochon“ (prase, prasák, sviňák).

Nejedná se pouze o herečky. Naopak, později mu nejvíce zatopily jeho dvě bývalé osobní asistentky, Zelda Perkins a Rowena Chiu, které obtěžoval také a které byly dokonce zavázané právně k mlčenlivosti, nicméně našly odvahu mlčení prolomit i pod hrozbou právních následků. (Pro upřesnění, Weinstein měl za svou kariéru mnoho osobních asistentek v několika kancelářích na několika kontinentech, Perkins ani Chiu nebyly zdaleka výhradními svědkyněmi a oběťmi, jen měly širší přehled než ostatní.) Režisér Quentin Tarantino, jemuž Weinstein pomohl rozjet kariéru, s omluvným studem potvrdil, že o jeho chování věděl už v 90. letech, ale nic s tím neudělal, i když obtěžoval a hrozivě pronásledoval jeho bývalou přítelkyni, Miru Sorvino. Brad Pitt byl tak rozčilený, že v roce 1998 hodil Weinsteinem o zeď a řekl mu, že ho zabije, jestli ještě jednou bude ubližovat jeho tehdejší přítelkyni Gwyneth Paltrow.

O Weinsteinových činech věděla i média, ale bála se otisknout již připravené články, protože jim vyhrožoval mnohamilionovými likvidačními žalobami. O tom, že se Weinstein chová jako monstrum ke svým podřízeným, však vyšel minimálně jeden článek už v roce 2004 ve Vanity Fair. Finální odhalení v New York Times a New Yorkeru v říjnu 2017 tak nebylo ani tak šokem, jako spíš úlevou, podobně jako když praskne totalitní režim, o jehož prohnilosti nikdo nepochybuje.

Koho měl znásilnit

Dejme si tedy základní přehled, co na Weinsteina za zhruba čtyřicet let postupně vyplavalo. Vycházím ze seznamu v deníku USA Today, kde jsou stručně popsány případy 87 obětí, z toho sedm jich je beze jména. Existují, samozřejmě i jiné seznamy, různě rozsáhlé a podrobné. Přehledný výčet, ovšem bez detailů, najdete i na Wikipedii, kde je popsáno 106 případů, které se nabalily od roku 2017 do roku 2020. Weinsteina totiž po soudním procesu v New Yorku totiž čeká ještě jeden v Los Angeles. Po přečtení seznamů vás ani moc nepřekvapí, že tam není jediná herečka, které před 30 lety sáhl na koleno.

První případ znásilnění se datuje do konce 70. let, kdy se mladičká hudební promotérka Hope Exiner D’Amore nedostala ke kariéře v showbyznysu a zůstaly jí jen hnusné vzpomínky na hotelový pokoj, z nějž nemohla utéct. V pozdních 80. letech měl Weinstein znásilnit britskou herečku Lysette Anthony u ní doma. V raných 90. letech měl znásilnit a následně několik let hrubě obtěžovat italskou herečku Annabellu Sciorru. V roce 1992 znásilnil jednu ze zaměstnankyň své vlastní společnosti Miramax ve sklepním archivu. Dotyčná žena vystupuje pouze pod pseudonymem, ale její popis zní velmi živě a věrohodně. Mluvila hned tehdy o incidentu s kolegy, kteří ho potvrzují i s odstupem a popisují tuto situaci jako zlomovou – někteří ze společnosti na protest odešli. 

Herečku Rose McGowan Weinstein vcelku prokazatelně znásilnil v roce 2007 na festivalu Sundance a ona o tom již tehdy napsala příspěvek na Twitter. Jemu se ale nic nestalo, protože ho v příspěvku přímo nejmenovala a jemu se podařilo ji zastrašit. Již v tu dobu ale řadě lidí bylo jasné, co se stalo a o koho jde. Rose McGowan každopádně nemůže vinit, že si „vzpomněla pozdě“, jak rád tvrdí Radim Uzel.

Norskou herečku Natasssiu Malte měl znásilnit v roce 2008 a následně nad jejím bezvládným tělem ještě masturbovat. Jedním z nejhorších případů je herečka Paz de la Huerta, již znásilnil dvakrát na sklonku roku 2010. Její případ překonává snad jen Jessica Mann, již Weinstein znásilnil různými způsoby celkem třikrát, přičemž při posledním činu v roce 2013, kdy za ním přišla, že má přítele a chce ukončit tento patologický vztah-nevztah, na ní roztrhal kalhoty a křičel „dlužíš mi to ještě jednou“. Právě znásilnění Jessicy Man nakonec bylo dokázáno i u soudu.

Značně úděsný případ se odehrál kolem Melissy Thompson, která coby čerstvá absolventka ekonomie prezentovala Weinsteinovi v roce 2011 svůj technologický start-up. Už během prezentace ji osahával pod sukní a následně ji dotáhnul k sobě na hotelový pokoj, kde ji znásilnil. Melissa Thompson Weinsteina udala, ale následně byla podvedena advokátem Benjaminem Brafmanem, jemuž svěřila usvědčující důkazy. Zmanipuloval ji totiž s tím, že zastupuje Weinsteinovy oběti, a přitom pracoval pro něj. Brafman patří mimochodem mezi nejodpudivější figury americké právnického scény – zastupoval i jiného prominentního sexuálního násilníka Dominika Strausse-Kahna, a několikrát obhajoval různé mafiánské bossy či nejhorší představitele farmaceutického průmyslu, jakým je Martin Skhreli.

Další činy a obranné reakce obětí

(Následující pasáž zachycuje detailní popis sexuálního násilí – pozn. red.) Statistika dále zachycuje, že Weinstein si minimálně třikrát na různých ženách násilně vynutil, aby mu provedly orální sex – případy se datují od 70. let do roku 2004. Šestkrát měl zase on násilně provést orální sex různým ženám (což je stále druh znásilnění), a to v letech 1984, 1996, 1997, 2000, 2006 a 2015. Jednou z obětí byla švédská producentka Mimi Haley, jíž vytáhnul z pochvy zakrvácený tampon a přes její odpor jí prováděl orální sex. Zaznamenány jsou také čtyři blíže nespecifikované, ale vážné sexuální útoky od 90. let do roku 2011, jejichž oběti několikrát Weinsteina nahlásily na policii a kontaktovaly své právníky, opět marně.

Tanečnici Ashley Matthau v roce 2004 obtěžoval už na place, a když ji dovlekl na pokoj, kleknul si nad ní a ejakuloval na její prsa. Najala si hned právníka, nicméně Weinstein a jeho právník ji vyhrožovali, že „ji protáhnou veřejně bahnem“, a ona přistoupila na dohodu o mlčenlivosti. Italská modelka Ambra Battilana Gutierez dokonce v roce 2015 pořídila audionahrávku, na níž Weinstein přiznává, že ji osahával. Nicméně i s ní zvládl nátlakem uzavřít dohodu o mlčenlivosti. Výše zmíněná asistentka Zelda Perkins, byla v roce 2018 na festivalu v Benátkách svědkyní toho, že znásilnil její kolegyni. I ji dotlačil k dohodě, že se o tom nemá nikde zmiňovat.

Celkem lze za znásilnění označit dvacet případů, poslední se měla odehrát v letech 2016 a 2017, předchozí dvě v roce 2013, čili šlo o čerstvé, nepromlčené zločiny. Další případy obnášejí vynucenou masturbaci jeho penisu (1999), sedmkrát nucené sledování jeho masturbace (od roku 2000 do roku 2015), strkání prstů do pochvy, mnohočetné dotýkání se prsou, hýždí a rozkroku, nucení ke společné sprše a nespočet nucených masáží různých částí těla. Několik žen muselo přihlížet i tomu, jak si do penisu aplikuje injekce, aby měl erekci. Je zjevné, že vůbec netrpěl nadměrnou sexuální žádostivostí a výkonností a jeho chování absolutně nijak nesouvisí s vysokou hladinou testosteronu, ale jen s mocí, protože reálně byl Weinstein spíš impotent.

Mnohé hrůzné příběhy líčí, že Weinstein zjevně trpěl obrovskými návaly vzteku. V jeho hotelových pokojích byly rozbité věci a na podlaze, zrcadle a záchodovém prkýnku zůstávala po incidentech krev, některé ženy si odnesly hluboké rány od jeho nehtů. Bývalá modelka Juliana De Paula popsala, jak se na ni Weinstein vrhnul a násilně ji líbal a poté ji honil nahý po pokoji, zatímco ona se po něm oháněla skleněným střepem. Herečka Lauren Holly ho podle svých slov odstrčila a utekla, když se na ni sápal poté, co vyšel nahý ze sprchy. Herečka Katherine Kendall před ním rovněž prchala, když byl nahý a odmítal ji pustit z pokoje. Herečka Claire Forlaini mu při různých příležitostech během několika let unikla dokonce pětkrát, tak vytrvalý byl ve svém pronásledování a snaze políčit si na ni, když byla sama.

Některé herečky jako Ashley Judd, Rossane Arquete, Heather Graham či Tara Subkoff ho rázně odmítly a nestaly se slavnými, respektive jim byla zabrzděna slibně rozjetá kariéra. Přitom minimálně Arquette a Graham jsou velmi nadané a v průběhu let vycházely tázavé články, proč už tolik nehrají. Inu, postaral se o to právě Harvey Weinstein. Ashley Judd připravil o roli v Pánovi prstenů (2000) a ona se s ním potom kvůli tomu soudila. Režisér Pána prstenů Peter Jackson přitom potvrdil, že měl od Weinsteina na černé listině napsaná jména Ashley Judd a Miry Sorvino, jež ho obě rázně odmítly. Herečka Anne Heche, která měla zkušenost se zneužíváním v dětství a netají se svou lesbickou orientací, poté, co na ni Weinstein vytáhnul penis, utekla z pokoje a přišla o nabízenou roli. Salma Hayek si prožila peklo šikany na place při natáčení snímku Frida (2002), kdy ji veřejně ponižoval nebo nutil nekonečně natáčet lesbickou scénu, při níž musela být nahá. Tuto scénu si přitom vynutil jako pomstu za to, že s ním nechtěla mít sex.

Pokud rozložíme nahlášené činy Harveyho Weinsteina na časovou osu, je zřejmé, že některé z nich se odehrály už před více než třiceti lety, ale byly velmi vážné, vlastně ty nejvážnější. Několik jich bylo tedy v 70. letech, asi sedm případů v průběhu 80. let, asi dvacet pět případů během 90. let, asi přes třicet případů během první dekády tohoto století a skoro šedesát případů za posledních deset let, reálně ale vlastně jenom sedm let, protože k plnému odhalení došlo mezi léty 2017 a 2018. Naprostá většina případů je tedy mnohem mladších než třicet let a více než polovina jich byla mladších než deset let a spíše méně než pět let. „Sahání před 30 lety na koleno“ tedy opravdu není typický příklad.

Je snadné stát se obětí

Ani takovýto výčet přečinů a zločinů zřejmě někoho nedokáže přesvědčit, takže bude Weinsteina hájit s tím, že tu i přesto musela existovat jakási „spolupráce“ žen, které si až později začaly říkat „poškozené“, „oběti“ či „přeživší“. Objevují se nevyžádané rady, že měly mít dost obezřetnosti a rozumu určitým věcem předejít nebo se jich neúčastnit. Zapomíná se přitom na to, že některým bylo třeba pouhých 16, 17, 18 nebo 19 let a většině raných 20. Byly nezkušené, bezbranné, často šlo o jejich první pracovní příležitost, neměly s čím porovnávat. Proti nim stál multimilionář s obrovskými konexemi, který podle svých slov dokáže lusknutím prstu zastavit policii a soudy. Člověk, který je při prvním setkání navíc velmi přátelský, otcovský a sebejistý.

I Weinsteinova řeč u soudu těsně před rozsudkem stála na tom, že přece udělal tolik pro kinematografii, s čímž nelze než souhlasit. Ve své finální obhajobě nepřiznal konkrétní vinu a říkal jen obecné prázdné fráze, že lituje, pokud někomu nechtěně ublížil. Následovala sebelítost, že bude zapomenuto jeho umělecké dílo a charitativní činnost. Přitom prý „vyrobil více filmů o ženách a vytvořených ženami než jakýkoliv jiný filmař“, navíc v době, kdy to nebylo tak trendy jako dnes. „Byl jsem první, byl jsem pionýr!“ zněla poslední veřejná zpověď tohoto nechutného monstra.

Klapky na očích

Otázka, kterou si lze u Radima Uzla klást stále dokola, je ta, zda je skutečně tak neinformovaný, nebo si cíleně udržuje klapky na očích. Co mohlo způsobit, že opakovaně říká úplné nesmysly, které nijak nesouvisejí s realitou? Jak si může ze stovek variant, které sexuální obtěžování a nátlak přináší, vybrat zrovna tu nejméně škodlivou, a ještě ke všemu v podstatě vymyšlenou, a na tom stavět celý obraz?

Ze všech článků, knih, keré napsal, a rozhovorů, které poskytnul za poslední více než tři roky, kdy se MeToo stalo známým pojmem, nikdy nevzpomenul nic z výše uvedených informací. Nikdy ani opisem, ani krátkým projevením soucitu nedal najevo, že se dějí hrozné věci a že sexuální obtěžování a násilí jsou hodně běžné. Není ani jasné, zda kategorii „sexuálního obtěžování“ vůbec uznává a zda pro něj existuje i něco mezi „flirtem“ a „znásilněním“. Vždy jen zdůrazňoval, „jak se to přehání“ a že „snad to šílenství bude brzy na námi a k nám se to nedostane“.

Při vystoupení na konferenci o MeToo na půdě Karlovy univerzity se nechal slyšet, že „za dlouholetou praxi poplácaných zadků sestřiček by musel dostat doživotí“. Zatímco Weinstein dostal za jedno znásilnění a jeden sexuální útok 23 let vězení, Radim Uzel dostává za své přitroublé vtipy pouze tuto sérii článků.

Chápu, že tento článek může působit vyčerpávajícím způsobem, a přitom je jasné, že řada věcí ještě nezazněla. Ve čtvrtém díle této série rozeberu vznik dezinformačního procesu okolo MeToo a podíváme se na to, jakým způsobem se Radimu Uzlovi daří ignorovat fakta a jakou dohru a ohlasy mělo MeToo v Česku. Zároveň tu bude dovětek ke kontroverzím ohledně některých zahraničních aktérek a aktérů, aby líčení události nebylo jednostranné. Cílem tohoto seriálu není označit všechny muže předem za viníky, což by bylo absurdní, ale poskytnout co nejkomplexnější obraz lidského sexuálního chování. Radimu Uzlovi se tento úkol bohužel po celou jeho kariéru zoufale nedaří naplňovat.